Barevné modlitební praporky, ticho, obrovské hory a vnitřní klid. Toto mi bude vždy připomínat naši návštěvu Nepálu. Holčičí 3 týdenní jízda se odehrávala především v horách na treku. Měly jsme naplánované dva treky v okolí Annapuren, ale během prvního treku Poon Hill jsme se rozhodly naše plány změnit... Proč tato změna, jaké to v Nepálu bylo a o spoustu rad pro ostatní cestovatele se s Vámi podělím v tomto článku.
Spojení cestování s lezením nebo trekem v horách je moje srdeční záležitost. Miluji objevovat nové kultury a během toho dělat to, co mě baví. Na podzim jsme si o tom s Jančou povídaly a vlastně jsme se shodly na tom, že to máme stejně a proč tedy někam nevyrazit. Sedly jsme za počítač a hledaly informace o lezení a letenky. Koukaly jsme na Čínu, Indii, Kubu, Argentinu, Chile a další. A v tu chvíli nás napadlo se mrknout i na Nepál a na treky Himálajích. Mám ráda horolezecké přednášky a knížky s příběhy o horolezeckých expedicích, tak alespoň k nim budu mít o něco blíž, když se do těch hor také podívám...
Letenka, očkování, simkarta, víza a permit
Kromě letenky (Vídeň-Dubaj-Káthnmándú) jsme musely pořešit měsíc dopředu očkování na žloutenku A a břišní tyfus. Lékař nám ještě doporučoval vzteklinu a meningokoka. Víza jsme řešily až na letišti přímo v Káthnmándú a permit s TIMS (povinná turistická karta) jsme si zařídily až ve městě Pokhara. Nepálskou simkartu (potřebujete průkazovou fotku) jsme pořídily hned v prvním stánku na letišti a peníze (eura a dolary) jsme také směnily tady. Tím, že jsem pár dní před odletem dostala chřipajznu a v den odletu jsem nebyla stále fit, tak jsme se rozhodly cestu z Káthnmándú do Pokhary absolvovat letecky. Letenka se dá koupit buď přímo na terminále vnitrostátních letů (10 min. chůze od mezinárodního letiště) nebo o pár dolarů levněji přes internet. Avšak nepálské aerolinky spadají na seznam nejvíce nebezpečných leteckých společností na světě s jsou také na seznamu leteckých dopravců zakázaných Evropskou komisí z bezpečnostních důvodů. Takže je na zvážení, jestli to chcete riskovat, trochu připlatit a letět 25 minut nebo se celý den drkocat autobusem za pár kaček.
Pokhara, taxi, pohledy
Po příletu do Pokhary jsem si na telefonu nainstalovala aplikaci inDrive (nepálský Uber). A buď jsme vždy ve městě jezdily přes tuto aplikaci, nebo jsme alespoň věděly přibližnou cenu za taxík. Z letiště jsme zamířily přímo do Tourist office, kde jsme si zařídily víza na počkání. Ubytování jsme si našly přes booking ve čtvrti Baidam. Tam to žije a je to kousíček pěšky na hezkou promenádu plnou stánků a restaurací u jezera Phewa lake. Pokhara je moc hezké město, které se rozhodně nesmí vynechat. Kdybychom měly více času a lepší počasí, tak by mě lákalo přejet přes jezero lodičkou a udělat si výlet na vyhlídku Lord Shiva Statue odkud by měl být krásný výhled na Pokharu a Himálaje. Ale bylo pochmurno a navíc už jsme byly natěšené do akce. Jinak hned první den jsme nakoupily a poslaly babičkám a dědečkům pohledy, aby třeba stihly dojít dříve, než se vrátíme domů. Jenže jsme se následně dozvěděly informaci, že jakákoliv pošta do Čech od Covidu nechodí. Zatím pohledy nedošly...
Poon Hill trek a Mardihimal trek
Taxíkem jsme se nechaly odvézt do vesnice Birethanti 1050m.n.m., kde nás čekal první Check Point. Musely jsme ukázat náš permit a Tims. Po orazítkování a zapsání se do papírové knihy jsme nahodily bágly (kokony :-)) a vyrazily na první úsek cesty. Všude zeleň a vůbec jsme si nepřipadaly, že jsme v Himálajich. Po chvilce nás začaly bolet nohy, tlačit batoh a ještě lejt jako z konve. V hlavě se mi začaly množit myšlenky, do čeho jsem se zase vydala a proč si někde ve Španělsku raději nelezu ty moje sportovky. Po pár fňuknutí jsme se s Jančou domluvily, že uděláme nestěžovací výzvu. Co fňuk, to dřep s batohem. A od té doby jsme dalších 13 dní byly statečné holky, které nic nezastaví.
Ubytování na treku
První den jsme došly do vesničky Ulleri. Byli jsme tak unavené, že jsme vzaly hned první ubytování, co se naskytlo. Možností na ubytování je během těchto treků spoustu a nikdy se nám nestalo, že bychom neměly kde složit hlavu. Brát stan je zbytečné. Většinou se jedná o malý kamrlík se 2 postelemi. Měly jsme s sebou vlastní spacák (to doporučuji! Jednak kvůli zimě, tak i hygieně). Často Vám ubytování nabídnou buď zdarma, když si u nich dáte večeři, nebo od 500-1000 NPR (kolem 100 Kč) za 2 osoby.
Změna plánu…Jdeme Annapurna Circuit
Ráno jsme z Ulleri v dálce zahléhly první zasněžený kopec - Annapurna 2. Byla to nádhera! Po snídani jsme vyrazily na další etapu s cílem dojít do Ghorepani a ráno vyjít na Poon Hill na východ slunce. Jenže skoro celou cestu do Ghorepani jsme šly po schodech z kamenů a chodníkách a předbíhaly jsme celkem dost skupin turistů. Byli tam i tací, kteří měli nosiče, kteří jim táhli kufry. Ano kufry! A paní šla s kabelkou a pán s ledvinkou. Říkaly jsme si, že postrádáme kouzlo hor a atmosféry, která k tomu patří. Kolem 14 hod. jsme dorazily do Ghorepani (Check Point) a začala bouřka. Daly jsme si v restauračce Masala tea (v horách místo Cappucino byla Masala) a nad vším jsme se začaly zamýšlet. Byla tady totiž ještě jedna možnost. Sejít z treku a napojit se na Annapurna Circuit. Jenže jsme z toho měly respekt a to hned z několika důvodů. Že trek se chodí obráceně, kvůli postupné aklimatizaci a přípravě přechodu sedla Thorung La 5416m. Také jsme se bály, že to třeba nestihneme ujít a uletí nám letadlo domů. Že bude nahoře hodně sněhu a že na to nebudeme mít fyzičku. Dlouho jsme váhaly a nakonec si řekly, že otočit se před sedlem můžeme vždycky a že to zkusíme. Takže ještě ten den jsme se vydaly na další úsek a došly do vesnice Shikha.
Jídlo
Tradiční večeře Dál Báth skládající se z rýže, čočky a zeleniny nám dodávala nejčastěji sílu. Kromě toho je nabídka jídel v ubytováních celkem pestrá a levná. V nabídce jídel je několik druhů polívek, nudlí a rýže na několik způsobů, Momo knedlíčky, vajíčka, placky, müsly nebo palačinky. Ale třeba pivo je tu drahé a většinou stojí stejně nebo i víc než samotná večeře. Můžete také ochutnat místní pálenku z rýže Roxy. Nedalo mi to a ochutnala jsem, ale ta specifická chuť mi nejela. Jinak jsme si s sebou z Čech braly proteinové tyčinky a sušené maso.
Pokračujeme v cestě dál, a jak jsme si ušetřily dva dny chůze
Další den ráno nás čekalo překvapení. Přímo z okna pokoje jsme koukaly na další osmitisícovku Dhaulagiri. Celý den jsem se ji učila vyslovit, protože jsem název stále nějak komolila. Tento den nás čekal sestup všech metrů, co jsme do teď nastoupaly. Jakmile jsme sešly do údolí, tak jsme daly koupání a chlazení nohou (dobré na regeneraci) v ledové průzračné řece. Po koupačce jsme došly do vesnice Pokhatebakar a odtud jsme se potřebovaly dostat 60km do Kãgbeni. Tento posun by nám urychlil 2 dny na treku ne zas tolik zajímavou krajinou. Naivně jsme si myslely, že pojede nějaký autobus nebo klapne autostop. Po několika nezdárných pokusech jsme očekávání vzdaly a s mladým taxikářem domluvily cestu až do Ranipauwa za 10000 NPR = 1700,- Kč. Taxikář si zřejmě hezky vydělal. Průměrný měsíční plat v Nepálu se pohybuje kolem 15000 NPR = 2500,- Kč. Takže si asi dokážete představit životní úroveň v Nepále…
Večer jsme dojeli do Ranipauwa ve výšce 3700m a pocítily jsme velkou změnu ve venkovní teplotě. Našly jsme si pěkné ubytko a tím, že jediný zdroj tepla je v horských ubytováních buďto ve vlastním spacáku, nebo u kamen ve společenské místnosti, tak jsme celý zbytek večera a vlastně všech večerů v horách strávily u kamen. Většinou se tam schází jak ubytování lidé, tak i místní. Je dobré si na kamnech nahřát kámen a dát si ho na spaní do spacáku. To se pak spacák zahřeje raz dva.
Aklimatizace
V další etapě treku nás čekal výstup do sedla Thorung La 5416m. Tím, že jsme se nad výšku 3500m.n.m. dostaly poprvé až tady, tak jsme se rozhodly v Ranipauwa strávit i další den. Při chůzi do schodů nebo do kopce jsme se více zadýchávaly, takže jsme potřebovaly aklimatizaci jako sůl. Na internetu se udává, že přibližná délka aklimatizace na výšce 3000 m je 2-3 dny, na 4000 m je třeba se aklimatizovat 3-6 dní a na 5000 m je třeba 2-3 týdny. Takže jsme věděly, že by bylo správné si v Ranipauwa dát minimálně 3 dny. Jenže čas nás tlačil, takže jsme se rozhodly, že tu strávíme den a půl.
Ranipauwa a chrám Muktinath
Ranipauwa je pěkná vesnička, nad kterou se nachází známý hinduistický a zároveň budhistický chrám Muktinath, díky kterému do vesničky přijíždí spoustu turistů a žije to tu. Na ulici je mnoho stánků, ženy tkají šály a muži dělají nosiče těm, kteří nemůžou nebo nechtějí stoupat po dlouhých schodech do chrámu.
Pokračujeme v cestě pod sedlo
O den později jsme vyrazily do Chabarbu 4200m (cca 2,5 hod. z Muktinath), což je poslední místo před sedlem, kde je podle mapy.cz vyznačených několik možností na přenocování. Chtěly jsme tady strávit kvůli aklimatizaci den a půl, ale nakonec z plánu sešlo. Po příchodu do vesnice jsme míjely jedno ubytování za druhým, ale nikde ani živáčka. Až nakonec v posledním baráčku byli nějací kluci, kteří nás ubytovali. Jednalo se o kutloch, kde byla na zemi matrace a kromě špíny to tady také děsně páchlo. Takže jsme se shodly, že další noc tam nedáme a raději riskneme přechod sedla už další den. Nebudete mi věřit, ale já se strašně bojím myší a představa, že tady spím další noc, mi dodala takovou motivaci a sílu na přechod sedla, že jsem další den šlapala se zaťatými zuby jako o závod.
Přechod sedla Thorung La 5416m
Budíček zazvonil ve 4 ráno. Ani zvonit nemusel, protože jsem stejně celou noc nespala a nezabral mi ani prášek na spaní. Po vydatné snídani jsme kolem 5 hod. vyrazily. Čekal nás kopec s 1200m převýšením. Jakmile jsme vyšly, tak ať jsme do kopce makaly sebevíc, tak jsme se nedokázaly zahřát. Velkou část jsem šla bez holí, protože jsem měla ruce v rukavicích sevřené do pěstí, aby mi neumrzly. Po chvilce chůze jsem se chtěla napít z hadičky z Camelbagu a nešlo to. Voda totiž zamrzla. Jediná nezmrzlá tekutina, kterou jsme s sebou měly, byla slivovice. Té jsme kvůli zimě neodolaly a po chvilce nám bylo opravdu tepleji. Věděly jsme, že tím jsme porušily jednu z hlavních zásad aklimatizace – žádný alkohol. V batohu jsem také měla filtr na vodu, který nesměl zmrznout, jinak by se rozpraskala filtrovací membrána. Bylo to tak 50:50, jestli to dal, nebo ne. Takže i my jsme v následujících dnech taktizovaly a vodu z filtru jsem pila jen já a Janča si kupovala balenou. Ani jedné se nic nestalo.
Zpět k výstupu. Šlapaly jsme nabalené jako pumpy v péřovce i guráčovce, a modlily jsme se, aby už na nás zasvítilo sluníčko. Vychytaly jsme krásný den, kdy bylo nebe bez mráčku. Navíc několik dní předtím neukazovali na předpovědi žádné přeháňky, takže cesta byla nezasněžená a dobře průchozí (nesmeky jsme nakonec nevyužily). Jinak cesta je nahoře značená pomocí červenobílých značek (celý trek je takto značený) a tyčí pro případ mlhy a sněhu. Stoupaly jsme v tempu a rychle, ale v 5000m přišla krize. Janču začala bolet hlava a bylo jí nevolno a já zase sotva popadala dech, a šla jsem strašně pomalu. Kousek před sedlem jsme potkaly první trekaře, kteří nás motivovali, že nám zbývá už jen 300m. Jenže mi v tomto úseku sotva šly. Jakmile jsme se doplazily do sedla, tak jsem padla na zem a 15 minut jsem jen ležela. Až po odpočinku a sladké tyčince jsem byla schopna vstát a užívat si pohledy do okolí. Cesta ze sedla už vedla jen z kopečka dolů a to už jsme seběhly celkem rychle až do Thorung Phedi. Toto byl nejnáročnější den na treku.
Zbytek cesty – Výlety po okolí Manangu a Upper Pisang
Další dny šla cesta pozvolna dolů. Pozorovaly jsme změnu krajiny. Ze skalnatých kopců přes jehličnaté lesy, listnaté lesy až do subtropického prostředí. V Manangu jsme se na den zastavily a udělaly si výlet k motlitebně Praken Gumpa, kde je krásný výhled na Annapurnu. U modlitebny jsme náhodou natrefily na památník zesnulého lezce Martina Minaříka, který zahynul v roce 2009 na Annapurna I. A ještě ten den jsem se byla projít u vyschlého jezera Gangapurna Tal. Naprosto jsem si užívala chůzi s malým batůžkem a pocit naprosté svobody. Ubytovaní jsme byly v Hotel Tilicho - musím doporučit. Je tam úžasné zázemí, kavárnička, hezká restauračka, teplá sprcha a pračka. Hodný pan majitel nám zabalil na cestu koláče a my vyrazily na další úsek do Upper Pisang. Vyráželi jsme až v 11 hodin, protože jsme zaspaly. Ale nijak zvlášť to nevadilo, protože celý Nepál jsme dost špatně spaly a tak jsme si tuto noc alespoň dobře odpočinuly.
Pronájem guida jsme nechtěly
Žádného guida jako většina ostatních turistů jsme neměly, takže bylo vždy jen a jen na nás, jak se zorganizujeme. A to za mě bylo úplně nejvíc. Jednat podle aktuálních pocitů a ne se řídit podle stanoveného plánu někoho jiného. Největší výhoda to byla v tom, že když se nám někde líbilo, tak jsme tam den zůstaly. Prozkoumaly jsme okolí a dostaly se do míst, kam se jen tak nikdo nepodívá. Jednodenní výlet jsme si udělaly i z Upper Pisang, kde jsme vyšly na protější kopeček přes Lower Pisang a tam jsme si na horských planinách udělaly piknik a kochaly se horama. Další den ráno jsme se probudily do bíla. Přes noc nasněžilo několik centimetrů a celou krajinu to přikrylo bílou peřinou. Mělo to své kouzlo do té doby, než se sněžení proměnilo v déšť...
Chame, Dharapani
Další etapu jsme došly do Chame. To bylo asi nejošklivější místo a doporučuji tuto vesnici jen projít a spát v Timangu. Další den jsme vzaly nohy na ramena a valily rychle dál až do Dharapani. Večer jsme tam seděly u večeře a svěřovaly jsme se majiteli pensionu, že máme ještě 4 dny do odletu a nevíme, jak je naplnit. Doporučil nám okruh přímo od něho z ubytování do vesničky Nache a dál. Podle mapy.cz to vypadalo zajímavě, takže jsme daly na jeho doporučení a další den vyrazily. Rozkvetlé květy Rododendronu (národní květy Nepálu) nám dělaly cestu krásnější a po cestě jsme potkávaly různé zajímavosti. Osobně mě zaujali zemědělci. Muži i ženy orali starým způsobem svoje políčka. Z vesničky Nache je krásný výhled na další osmitisícovku Manaslu. Dále jsme pokračovaly přes vysoký most do Buddis Gompa Tanbra (maličká budhistická vesnička, kde žijí mniši) a pak zpátky k hotelu. Po cestě nás zaujaly obrovské sesuvy půdy, které jsou prý poslední dobou velkým problémem v Nepálu. Sesuvy s sebou berou i domy...
Zpět do města a cesta z Besisaharu do Káthmándú
Naše cesta dál už pokračovala Jeepem do Besisaharu. Návrat do města byl šok, ale to jsme nevěděly, co nás ještě čeká v Káthmándú. Další den ráno jsme nasedly do místního autobusu a odjely do Káthmándú. Cesta byla nekonečná a dost se prášilo, protože silnice nebyla vyasfaltovaná. Měla jsem celou dobu na sobě respirátor, který jsem večer měla celý černý. Po této jízdě už si asi nikdy nebudu stěžovat na české silnice...
Ubytování jsme si v Káthmándú našly v centrum města ve čtvrti Thamel. První den jsme stihly oběhnout ty nejznámější památky jako Buddha Stupa, Kathmandu Durbar Square.
Pod kůži se mi zaryl Pashupatinath. Místo, kde se pálí mrtví a pak je hážou do vody. Tělo ohni, duše vodě. To vše jde cítit ve vzduchu a do toho tam pobíhají opice, pasou se krávy, toulají se psi a je tam binec. No na mě celkem síla... O tom, jak jsme se bály opic a kvůli tomu nenavštívily slavný Swayambhunath alias Opičí chrám se rozepisovat nebudu. Večery jsme trávily kde jinde než v Czechpub. Mají tam výborné točené pivo a smažáka! Subin s Míšou, kteří v hospodě pracují, nás vytáhli druhý den do skal na sportovky. Za to jsme moc vděčné! Po lezení se nám už začínalo stýskat. Lezeckých sektorů se kolem Káthmándú nachází několik. Tento se jmenuje Hatibban a vede zde cca 17 cest od 5 do 7a+. Super zpestření zájezdu! A tímto jsme zakončily naši výpravu…Děkujeme Nepále!
Ceny:
Letenka = Vídeň, Dubaj, Káthmándú = 18.000,-Kč
100Kč = 600NPR
Víza 50 euro
Permit na Poon Hill trek, Mardihinal trek nebo Annapurna Circuit 3000 NPR = 25 dolarů = 550,- Kč
Tims 2000 NPR = 17 dolarů = 370Kč
Simkarta 15GB/měsíc – 9 euro
Letenka Kathmandu - Pokhara 88 euro
Ubytka na treku 500-1000 NPR = 90-150,- Kč za 2 osoby
Večeře kolem 600 NPR = 100,-Kč
Snídaně kolem 600NPR = 100,-Kč
Autobus z Besisaharu do Káthmándú 900 NPR
Na trek potřebujete
Pohory
Pantofle/lehké tenisky – já měla tenisky, a když mě bolely nohy v pohorách, šla jsem v teniskách. Pantofle měla Janča – hodí se všude na ubytku a do sprchy…
Filtr na vodu
Teplý spacák
Čelovku
Trekařské hole
Sluneční brýle
Já doporučuji kšiltovku
Slivovice – 1 litr na osobu a dát si lok po každém jídle = prevence
Tejpovačku – tou se dá spravit ledacos
Proteinové tyčinky a sušené maso
Hořčík, vitamin C
Oblečení – 1x mikina, 2x Icebreaker tričko s dlouhým rukávem, 2x tričko s krátkým, 1x tílko, 1x kraťasy, 1x teplé legíny, 1x obyčejné legíny, 1x teplé kalhoty, ponožky a spodní prádlo
Rukavice (klidně jedny teplé a druhé slabší)
Návleky
Péřovou bundu
Goretex bundu
Goretex kalhoty – já je neměla, ale asi lepší mít…
Lékárničku – hlavně léky na střevní potíže, ibalgin, desinfekci, obvazy, náplasti, alu folii.. My měli i antibiotika, sterilní šití, všelijaké kapky do nosu i oka,..
Mini osobní hygienu – kartáček, pastu, krém, kleštičky na nehty, mýdlo, šampon – vše mini balení
Špunty do uší
Dobrý opalovací krém
Jelení lůj s UV faktorem
Utěrka – místo ručníku…
Kindle čtečka knih
Propiska
Sluchátka
Poznámkový blok
Karty
Camel bag na vodu
Compeed – náplasti na puchýře
Second skin = vložka do spacáku - to jsem měla jen já. Dávala jsem si ji pod sebe na postel a polštář z hygienického hlediska. Pro princezny doporučuji, ale Janča to bez toho přežila.
Igelitové pytlíky na odpadky
