Tak před dvěma lety se mě Matěj ptal, jestli bych s ním nešla lézt cestu Přes rybu v jižní stěně Marmolady. Mluvil o bivaku v půlce a o štandech pouze ze skob. Tehdy jsem nad tímto nápadem prokroutila oči. Jenže jak čas plyne, člověk se mění a s ním i jeho názory. A já si k takové výzvě musela sama dospět. Vždy jsem prahla po dobrodružství a najednou jsem si uvědomila, jaké asi by to bylo, lézt dlouhou horskou cestu a bivakovat ve stěně. Po náročném pracovním létě si dáváme čas pro sebe a vyrážíme autíčkem do světa. Sami vždy nevíme dva dny předem, kam pojedeme.
Na Ádr předpověď ukazovala deštík a tak jsem navrhla tuto cestu. Myslím, že Matěj byl z mého nápadu překvapen (zřejmě si ze mě před 2 lety dělal legraci, protože věděl, že na takovou cestu mě nedostane).
Cesta má 40 délek, dlouhá je 950m, obtížnost 7b, jištění jen po vlastním a skobách, leze se na těžko s tahačákem. Najednou doma máme dilema jestli do toho jít… Obvoláváme kamarády, zjišťujeme informace a počasí. Někdo nám tvrdí, že musíme mít sadu abalaků, což jsme moc netušili, co to je a už vůbec ne, jak se to používá. Ty jsme nakonec nesehnali. Předpověď vypadá skvěle…Tak jo, zkusíme to.
Auto jsme nabalili na 3 týdny a vyrážíme na první zastávku - Marmolada Dolomity.
S lehkou nervozitou z výstupu šlapeme do bivaku nad chatou Falier. Se setměním přišla zima a tak rozděláváme oheň a včas jdeme spát. Po 6 ráno vyrážíme pod stěnu.
Je šero a kousek od nástupu vidíme stát rozcuchaného a rozespalého kluka. Po chvíli zjišťujeme, že je to kamarád Pól, který cestu Přes rybu lezl s Barčou den před námi, a tak nám dali spoustu cenných rad. První délky byly v úplném šrotu. Jištění nic moc. Ale čím se člověk dostává ve stěně výš, tím je skála kompaktnější. Z relativně nepříjemného, těžkého a neodjištěného terénu jsem byla rozhodnutá, že tahat nebudu. Respektive bych to asi vytáhla, ale lezla bych extrémně pomalu a opatrně, a takové zdržovačky jsme si v tak dlouhé cestě nemohli dovolit… Cesta je celkově náročná na orientaci. Je tam více štandů na skobách než je napsáno v průvodci a často člověk od štandu musí hledat směr. Jednou jsme se dokonce dostali do nějaké brutal těžké cesty, ve které v těžkém boulderu Matěj spadl a začali jsme mít obavy, že na tu cestu nemáme. Po důkladném zkoumání topa jsme pak zjistili, že to vůbec není naše cesta a že náš směr vede úplně na druhou stranu. Nejtěžší délka 7b byla z mého pohledu asi nejhezčí ze všech. Bylo tam dost erárního jištění a jednalo se o technický koutek. Podle času už jsme věděli, že se nestihneme dostat do bivaku na velkou polici asi 120m nad námi. Proto jsme zvolili variantu přenocovat v díře, která svým tvarem připomíná rybu. Zbývala nám poslední délka do ryby za 6c. Říkali jsme si, to už bude pohoda. Jenže 6m nad štandem, bez jediného založeného jištění, Matěj začal bojovat jako o život. Z nepříjemného kroku slezl a promýšlel, jak to udělat. Jenže hrozil mu pád do pochybného štandu ze skob a já najednou dostala šílený strach. Nakonec se do boulderu pustil znovu a já jen trnula hrůzou. Nakonec těžký krok udělal a dolezl do ryby. Já pak na druhém konci lana děkovala do nebe, že v tak nepříjemném kroku nespadl.
V rybě jsme na malé šikmé polici přespali. Kvůli zimě jsme se oba nacpali do jednoho spacáku a žďáráku. Moc jsme se nevyspali, ale alespoň nebyla zas taková zima.
Ráno jsme se dívali do topa a zbývalo nám ještě 600m nahoru. Začali jsme mít obavy, že to nestihneme, že dojde voda a jídlo, že nás spláchne bouřka,.. Najednou se náš morál začal trochu bortit. Máťa nalezl do další nepříjemné délky a když mu opět hrozil nepříjemný pád do štandu, tak raději slezl dolů. Rozhodli jsme se pro ústup. I tak to byl obrovský zážitek a zkušenost.
Slaňování se neobešlo bez komplikací. Dvakrát po nás hodili jiní lezci obrovské kameny, které kolem nás těsně proletěly. Přála jsem si být co nejdříve dole…
Nakonec vše dobře dopadlo, seběhli jsme k chatě Falier, dali si pivo a ještě se dlouho kochali tou obrovskou stěnou, která opticky klame a vypadá menší než ve skutečnosti je.
