Země barev, salsy, veselých lidí, to jsou podle mě hlavní znaky Kolumbie. Nachází se na severu Latinské Ameriky, ze dvou stran její břehy omývá Tichý oceán a Karibské moře, nacházejí se zde hory (nej. vrchol Pico Cristóbal Colón 5775 m. n. m), ale také savany, pouště a deštné pralesy. A tak není divu, že se o ni říká, že je to celá zeměkoule v jedné zemi. 

K Jižní Americe mám vztah už mnoho let. Ve svých 14 letech jsem navštívila Ekvádor a doslova mě to okouzlilo. To kouzlo spočívalo v tom, že jsem poprvé viděla jinou kulturu, jiný svět…  To mi otevřelo obzory a od té se mi líbí poznávat svět.

Cestování letadlem moc v oblibě nemáme a tak jsme zvolili o trochu dražší variantu, za to pohodlnější, a to přímý let Mnichov-Bogota od společnosti Avianca. Do Mnichova jsem se dopravili spolujízdou přes Blablacar. 12.2. jsme s Matějem seděli v Mnichově na letišti a řešili, kam to vlastně jedeme a co budeme dva a půl týdne dělat. Plán bylo trochu lézt, podniknout párdenní  trek, půjčit si auto a objevovat pobřeží Karibského moře, ale podrobnější plány jsme neměli. Leden byl pro nás náročný a nezbyl čas něco vymýšlet. Navíc moc článků od českých cestovatelů a lezců jsem o Kolumbii nenašla, a tak  jsme se rozhodli vše řešit za pochodu. Plán bylo neplánovat.

Hned po příletu jsme si směnili na letišti peníze. Platí se zde Kolumbijským pesem a chvilku nám trvalo, než jsme si zvykli na přepočítávání měny, 15000 pesos je 100 Kč. Také jsme si koupili místní simku s daty od společnosti Claro, a díky tomu jsme mohli používat aplikaci  Cabify, ve které jsme dopředu věděli ceny za dopravu s taxim. 

1. zastávka - Bogota
V Bogotě nás přivítalo sluníčko a příjemných 20 stupňů. Na návštěvu jsme si dali jeden den. Vyrazili jsme do čtvrti La Candelaria, která je proslulá malebnými uličkami plných barevných obrázků na zdech domů, stánky s různými výrobky a hezkými kavárničkami… Nadšená jsem byla z malého počtu turistů. Asi jsme měli štěstí na den (středa). Den jsme završili výletem na kopec Monserrat. Přiznám se, že náš příšerně bolely nohy, takže jsme si nahoru pomohli lanovkou. Z kopce je dobrý výhled na město. Měla jsem pocit, že hledím na nekonečné město (7,5 milionů obyvatel). Dolů jsme to statečně seběhli pěšky a po prvním dnu se mi udělal první puchýř na noze. Odpoledne jsme si vzali taxík a nechali se dopravit na autobusové nádraží Terminal Norte, odkud jsme odjeli do kaňonu Suesca. Kdo by měl cestu do Bogoty, snažte se po ni pohybovat taxikem či autobusy mimo dopravní špičku, protože ráno a mezi 16-20 hod je město šíleně zacpané a my jsme jeli pár kilometrů hodinu a půl šnečím tempem.

2. zastávka - Suesca
Do Suesky jsme dorazili večer už za tmy. V našem cestovatelském průvodci nedoporučovali vycházet za tmy ven a hned první večer jsme tuto zásadu porušili. Hlavou mi problesklo, že nás tu určitě okradou. Byla tma, všude štěkající psi, lidi na nás divně koukali a tak jsme vzali nohy na ramena a pelášili najít hostel. Jakmile jsme ho po půl hodině našli, spadl mi kámen ze srdce.

Suesca je lezecká oblast nacházející se hodinu a půl od Bogoty. Jedná se o pískovec, ale po lezecké stránce to není žádná sláva. Ubytko jsme si našli přes booking.com. Nabízelo se tam hned několik možností a my zvolili tu nejlacinější. Náš hostel se jmenoval La Casa Andina. Na starost ho mají lezci a díky tomu jsme dostali spoustu užitečným informací a rad. Také hodně lezci využívají ubytko v hostelu El Nómada blíže ke skalám. Myslím si, že by se dalo spát i na divoko ve stanu přímo ve skalách, ale první noc v Kolumbii jsme se chtěli dobře vyspat a být v klidu. Lezeckého průvodce jsme našli na internetu online a cesty tu vedou od 5 do 8b. 

Do skal se chodí podél kolejí vedoucích přes vesnici. Po 10 minutách se dojde k prvním sektorům, nacházejícím se hned vedle trati. Koleje mi přišli dost ve špatném stavu, ale překvapivě i přesto na nich dvakrát denně projel vlak. Ve skalách tu panovala příjemná atmosféra, a lezců tu bylo hodně nejen z Kolumbie, ale i z Ameriky, Švýcarska a Německa. Výhodou bylo, že jsme od cizinců dostali rady a typy na výlety po celé Kolumbii.

Zajímavá mi přišla nespoutanost místních lezců, kteří ve skalách poslouchají neustále hudbu z reproduktoru, a u toho si prozpěvují a tančí. Na začátku zájezdu mi to nevadilo a bavilo mě to, ale když jsem každý den jak ve skalách, tak kdekoliv jinde byla vystavovaná hudbě a ruchu, už mě to začalo štvát. Po návratu domů jsem si několik dní nepustila ani rádio. Jinak místní lidé jsou tu usměvavý, ochotní a rádi se vším poradí. Mluví se tu španělsky, ale oproti Španělům jsou Kolumbijci více do americké kultury.

Nejlepším lezeckým zážitkem byla pro mě dvoudélka (80m) v posledním sektoru Triangulo. Lezli jsme cestu ,,Gracia, poder y magia" 5.12c/d a dali ji oba na kusovku. Cesta má technické i silové pasáže, leze se po kvalitní skále a zaslouží si hvězdičku! 🙂

Autobusová doprava

Po dvou dnech jsme se rozhodli přesunout dále. V plánu byla lezecká oblast La Mojarra vzdálená z Bogoty 550Km. Provoz a silnice tu jsou dost divoké, takže jsme zvažovali letět z Bogoty do Buccaramangy, a pak se kousek dopravit autobusem, ale na poslední chvíli už byly letenky drahé, takže jsme se rozhodli jet nočním autobusem. Doprava autobusy je tu celkem levná, noční autobusy mají sklápěcí sedačky a jezdí poměrně frekventovaně. Rezervaci jsme si dopředu nikdy nedělali a jízdenku jsme si vždy koupili až na autobusovém nádraží.  Ze Suescy  jsme se tedy vrátili opět na Terminal Norte do Bogoty a odsud vyrazili na 9 hodinovou cestu autobusem do města Piedecuesta. Tam jsme dorazili v 6 ráno a Matěj mi oznámil, že to bylo naposledy, kdy jsme jeli nočním busem. Je pravda, že jsme se skoro vůbec nevyspali. 

3. zastávka - Lezení v oblasti La Mojarra
Hned po vystoupení z klimatizovaného autobusu nás ovanul horký vzduch. Oproti Bogotě (ležící v 2 640 m n. m) jsme sjeli do nížin (Piedecuesta 1 005 m. n. m.), kde se klima radikálně mění. A od této chvíle jsme se už vedra v Kolumbii nezbavili. V městečku se už od rána konaly trhy a tak jsme v centru nakoupili zásoby a vyrazili autobusem do La Mojarry (řidičovi je třeba říct, ať zastaví u Refugio La Roca).  Ihned po příjezdu jsme šli zjistit, kde by se dalo eventuelně spát nadivoko. Asi po dvou hodinách jsme zjistili, že nikde. Skály jsou na hlídaném soukromém pozemku, ve svahu pod skalami se spát nedalo a všude jinde byly opět soukromé pozemky, na kterých jsme si netroufli postavit stan. Takže jsme si zajistili ubytování v Refugio de Roca a vyrazili do skal.

Tam nás u vstupu čekala kontrola… Museli jsme splnit vstupní test, který spočíval v předvedení správné lezecké metodiky a kontroly materiálu. Lano nám neprošlo, jelikož jsme s sebou brali jeden starý kousek, který jsme hodlali po Mojarre vyhodit. Indián nám uřízl oba konce lana a tím pádem nám zbyl tak 40metrový špagát. Do skal se platí každý den vstupné (75Kč/osobu), což se nevztahuej na ubytovaný  v Refugio La Roca.

Lezení

La Mojarra je prý nejlepší lezecká oblast v Kolumbii. Leží v kaňonu a ze skal jsou krásné výhledy do okolních kopců. Materiál skály je červený pískovec. Je mnohem tvrdší než ten český a dobře odjištěný. Lezení mi přišlo pěkné, a zajímavé bylo spouštění z některých cest, kdy se lezec musel šikovně vyhnout kaktusům. Výhodou je, že skály jsou otočené na severovýchod, takže cca od 11 hodin tam už nesvítí a oproti kempu, kde je nesnesitelné vedro, tak v kaňonu pofukuje a je příjemně. Oblast není zas tak moc veliká, kdybych to přirovnala, tak velikostně mi to připadalo jako sektor Massone v Arcu. Průvodce je k nalezení online na internetu a cesty tu vedou od 4 do 8b+. Lezce tam potkáte z různých koutů země. Já si lezení užívala a lezla jednu lehčí cestu za druhou. A i tak mi přišlo, že klasu tu mají docela tvrdou. Celou zimu mě zlobí loket a to byl i jeden z důvodů, proč jsme vybrali takový typ zájezdu.

Výlet o restdayi

Celkem jsme v Mojarre strávili 5 dní. Čtyři lezecké a jeden restday, o kterém jsme si udělali hezký výlet do údolí pod skalami. Viděli jsme růst na stromech manga, avokáda a žít lidi v malých chatrčích. Z ubytování v Refugiu jsme byli nadšení. Je tam hezký útulný bar, kde jsme měli v ceně ubytka výborné snídaně a dobře tam vařili. Nad barem se nachází zóna odpočinku, kde si člověk užije protahování či jógu s úžasnými výhledy. Jen pozor na komáry! Jednu noc si na nás udělali slušnou hostinu, až z toho Matějovi opuchla ruka a následně se mu udělala vyrážka. Chvilku jsme měli strach, aby to nebyla třeba horečka Dengue nebo Malárie, ale v lékárně nám naši diagnózu vyvrátili a prodali nám repelent.

Poslední den po lezení jsme se zabalili, darovali lezecký materiál dědečkovi ve vesnici a vyrazili na trek. Bylo strašné horko, takové, které jsem snad nikdy nezažila. Byli jsme rádi, že jsme po hodině a půl došli do první vesnice Jordan. Tam jsme úplně hotový skočili do řeky, schodli jsme se, že v takovém horku nemá smysl pokračovat a tím nás trek skončil. Počkali jsme na autobus do Bucarramangy a naplánovali si program na další dny. Tím byl přejezd do Santa Marty, pobřeží a moře. Letenky byly opět drahé (kupujte min. měsíc dopředu, to se dají sehnat kolem 700,-Kč) a tak nezbývalo opět vzít noční autobus. Po 11 hodinách jsme dojeli rozlámaní do Santa Marty. V autobuse s námi cestovali i důchodci a mají můj obdiv, jelikož mě z toho bolela ještě dva dny záda a nedokážu si představit, jak se asi museli cítit oni.

4. zastávka - Plážování a surfování Palomino

V Santa Martě jsme si půjčili na 5 dní auto u společnosti Easycar. Nechtěla jsem nám auto rezervovat  dopředu, jelikož s tím nemám dobré zkušenosti. Ale na letišti, kde se auta půjčují, nám ve všech společnostech oznámili, že všechny auta už mají půjčené. Naštěstí jsme dostali kontakt na nějakou malinkou půjčovnu ve městě a tam nám auto nabídli, ale celkem dost draze a ve špatném stavu. Vydali se podél pobřeží směrem na Guajiru. Původní plán byl strávit několik dní v NP Tayrona. Je to nádherná část pobřeží s kouzelnými plážemi a přírodou. Jenže právě na únor NP zavírají pro údržbu a tak jsme museli vymyslet plán B. Nakonec jsme se vydali ještě dál po pobřeží. S návštěvou přírodních parků je tu velký problém. Do většiny z nich se ani nedá dostat a když už ano, tak za drahý permit a v doprovodu průvodce.

5. zastávka - Národní Park  Santuario de Fauna y Flora Los Flamencos a Punta La Vela

Tento národní park je známý výskytem plameňáků. Žádného jsme tam tedy nepotkali, ale hlídač parku nám půjčil dalekohled, ve kterém je prý uvidíme. V dálce jsem zahlédla růžovou skvrnu a to prý byli oni. Asi jsme měli smůlu... Nakonec jsme se tam šli alespoň projít. Najednou se k nám přiřítilo jedno dítě, pak další a další. Vyprávěli nám, že tu žijí, mají dalších 7 sourozenců a nemají co jíst a pít. Všichni bydlí pohromadě v malé chatrči, do školy nechodí a mají stále hlad. Bylo mi jich opravdu líto a později jsme se dozvěděli, že v těchto místech tu žije spoustu takových rodin. Guajira je zdaleka nejchudší částí Kolumbie.

Tu noc jsme chtěli spát někde na divoko ve stanu. Rozhodli jsme se přespat přímo na parkovišti u vyhlídky na plameňáky. Postavili jsme si stan a šli spát. Ale ve 4 ráno nás probudili přijíždějící motorky. Strašně jsme se polekali a rychle skočili do auta a zamkli se tam. Motorky nakonec nedojeli až k nám, ale měli jsme z toho opravdu divný pocit. Noc jsme nakonec přežili, nic se nastalo, ale vůbec jsme se nevyspali. Celkově jsme se spánkem měli v Kolumbii problém a to kvůli hluku a vedru. 

Po snídani jsme vyrazili opět dál. Sledovala jsem google mapu a zastavovali na místech, která se nám zdála zajímavá. Viděli jsme opuštěné pláže, chudé vesničky, solné jezero… Po cestě jsme se zastavili ve velkém městě Riohacha, kde jsme hledali směnárnu. Po hodině hledání jsme ji nakonec našli v nákupním centru. Bylo to klasické nákupní centrum, jako máme v Evropě. Přišlo mi pozoruhodné, že v jednom dni jsem viděla takové kontrasty mezi lidmi, kteří nemají skoro nic a lidmi, kteří chodí oblíkaní ve značkovém oblečení a tráví čas utrácením peněz v drahém nákupním centru.

6. zastávka - Minca

Toto místo je známé díky památce Ztracené město, které se nachází v pralese v podhůří pohoří Sierra Nevada de Santa Marta. Je to nejvýznamnější předkolumbovská historická památka a je starší než známé Machu Picchu v Peru. Abychom došli až k tomuto proslulému místu, museli bychom si zaplatit turistickou agenturu a s ní absolvovat minimálně třídenní trek. Bez zaplaceného zájezdu u  turistické agentury vás na trek nepustí. Organizované cestovatelské akce zrovna dvakrát v oblibě nemám a navíc nám už nezbýval čas, takže Ztracené město jsme zavrhli a vydali se na svůj vlastní jednodenní výlet. Projeli jsem vesnicí Minca a zaparkovali 1 km za ní u obchůdku Mis Ojitos. Odtud jsme se vydali směr Candelaria. To je kávová farma, kde se dá i ubytovat (El Paraiso de Tuki). A je to tam opravdu krásné! Určitě doporučuji! Kousek odtud je vesnička Mundo Nuevo, odkud je úžasný výhled na zelenou krajinu, moře a západ slunce. A tam jsme potkali první Čechy. Jeden kluk z Čech bydlí v Santa Martě a dal nám tip na výlet na další den. 

7. zastávka - Poslední den – Taganga

Poslední den jsme vyrazili do turistické oblasti Santa Marty nazývané Taganga. Tam jsme si na doporučení vzali loď a nechali se odvézt na pláž playa Sisiguaca. Ta se nachází až za turisticky dost navštěvovanou Playa Grande. Plážička je malinká a je tam málo lidí, což mi naprosto vyhovovalo. Součástí pláže je i restaurace, kde stará paní připravuje na grilu čestně vylovené ryby. To jsme si nemohli nechat ujít a objednali jsme si rybu, která se nám nejvíce líbila z těch co nabízela. V restauraci je také možnost si půjčit potápěčské brýle se šnorchlem. To jsme také využili a následně jsme s nimi prozkoumávali barevný podmořský svět v okolí pláže. Zpátky do Tagangy jsme došli pěšky. Ten den jsme se ještě dopravili do Cartageny a další ráno letěli do Bogoty. Trasu, kterou jsme jeli dva dny autobusy, jsme teď přeletěli za hodinu a půl.:-D

Mějte se krásně a sladce!:-) Ahoj Editka